Bylo nebylo

Jak už to tak bývá, všechno jednou musí skončit. Ale dříve, než to skončí, tak to nějak vznikne. V jednom malém království vznikl princ. Rodiče mu dali jméno Růžouš Prášek. Princ by hrozný kňour. Už od mládí si liboval jen ve dvou věcech. V odpadcích a hnoji. Na půvabu mu nepřidalo ani to že neuměl chodit do kopce. Každé ráno se z princova pokoje ozýval cinkot nahromaděných odpadků, kterých den ode dne přibývalo. Po obědě se Růžouš chvíli učil chodit do kopce, což mu stejně nikdy nešlo a v závěru dne se válel v hnoji. Rodiče z toho byli značně smutní. Pan král se dokonce dal na alkohol, jen aby si tyto hrozné dny nepamatoval. A tak se stalo to, co se stát muselo. Jednoho dne otec zemřel v chůzi z hospody a když došel domů, už s ním nebyla řeč. Právoplatným dědicem se stal Růžouš, ale to jen pod jednou podmínkou, musel být ženat. Růžoušovi se tento zákon zprvu nelíbil. Chtěl i utéct, což mu nedovolilo to, že hrad byl postaven v údolí, ale nakonec ho bodrá slova ovdovělé královny donutila osedlat jeho oblíbené prase a odtáhnout hledat si princeznu. Princ se ohákl do chlupaté deky, na hlavu nasadil vykotlaný pařez a pod zadnici strčil nafukovací olomoucký syreček. Matka mu ještě předala klíče od hradu, kdyby náhodou na jeho návrat nebyla doma. A tak jel jako olopatkovaný. Minul hradní bránu, vyjel na kopec, za kterým nikdy nebyl a odbočil pomalým cvalem doleva. Na břehu řeky Šuměny se prase odhodlalo ke skoku a princ s hlasitým nadáváním opustil království po vodě. Když se nakonec vydrápal na břeh byla už tma. Vůkol se třpytil zasněžený les pod zářným pohledem měsíce. Z houštiny se ozýval trylek sovy a sněhové vločky se pomalu snášely k zemi. Všude klid, mír a ničím nerušené temnoví. Růžouš nebyl zvyklý být v lese, ale nakonec oklepal strach a vydal se podél řeky svým plouživým zakloněným krokem. Kdyby byl tak býval tušil kde se ocitl. Po celonoční chůzi vyšel z lesa přímo na prostorné pole. Místní obyvatelé zde právě prováděli žně. Seřazeni v šiku za sebou oblečeni v tmavomodrých beranicích běhali po poli a řezali do země pohrabáči. Princ se na tu hroznou řež nemohl dívat a dal se po cestě přímo k vesnici stojící v údolí. Asi po hodince svižného běhu v záklonu se došoural k několika plechovým stavením. Zastavil se uprostřed návsi a dal se do hlasitého nářku. Nikde však ani živáčka, ani pejska zpěváčka. Nakonec se přece jen otevřely dveře a mladá hospodyně vtáhla prince do chalupy. Růžouš se zprvu divil, jak může tak staré stvoření mluvit, proč je všude takový klid a co ty žně v zimě, ale žena mu se slzami v uších vše zazpívala. "Je to už bezmála 24 let," dala se do vyprávění "Co se tu objevil. Jednoho dne, když jsme se vraceli z pole, zčistajasna se na obloze zrodil mrak. Černý mrak. Ten postupem času rostl a neuspokojilo ho ani to, že jsme mu navršili totem z pomejí. Nakonec náš král neviděl jiné řešení. Postavil silnou armádu skládající se z 200 párů obrněných žebřiňáků, 200 000 pěších vojáků ozbrojených lipovými holemi. Těch jízdních, co se shromáždilo. Tak skvělou armádu nikdy nikdo neviděl. Celý ten houfec čítal k půl milionu mužů. Ta armáda se vydala na mrak. Honila ho po celé zemi. Nakonec je mrak zahnal do pasti. Celou armádu navedl do lesa a tam je všechny zasněžil. Nikdo se nevrátil. Od té doby máme v celé zemi mráz. A ten nikdy nekončí. Také nám chybí muži." To už paňmáma pronášela s větším zalíbením a potutelně si prohlížela prince od nohou až k pařezu. Růžouš usoudil, že v této chalupě už není pro dva dost místa. Vzal nohy před ramena a upaloval z kopce k lesu. Až tam se celý zadýchaný zastavil a začal přemýšlet, jak celé situace využít k vlastnímu prospěchu. Jak tak seděl a dloubal se v hlavě, napadla ho spásná myšlenka. Logickou dedukcí usoudil, že v zemi bez mužů se lehce přijde k nějaké ženě. To by ovšem znamenalo, že by se mohl vrátit zpět domů, hromadit odpadky a vládnout z hnoje. Samozřejmě chtěl v zemi okamžitě nastolit teror a propustit všechny popeláře a pradleny. Zavést spoustu nových JZD. Matku chtěl uvrhnout do jídlomorny. To bylo místo, kde lidi umírali na dostatek jídla. Doslova byli jídlem zavaleni. Jak tak seděl a spřádal v hlavě své ďábelsky prohnilé plány, rozhodl se pro spojenectví s mrakem. Samozřejmě ho chtěl jen oblafnout a v pravou chvíli odvrhnout , snad i zničit. Jedinou jeho starostí bylo, jak se k mrakovi dostat. Nakonec ho napadlo to, že když nepřijde mraku k němu, tak si k němu on sám doletí. Vykousal starou jedli a nacpal ji střelným prachem, který si vycucal z prstu. Pak ještě přepadl vesnici a odnesl odtud několik plechových dveří, jeden komín a dvě kola z žebřiňáku. V lese tloukl mlátil svařoval a nakonec měl jakýs takýs létající stroj. Pojmenoval ho Létáček. Jednou takhle ráno ho vytlačil na pole, zařval zážeh a zapálil sirku.Doutnák pomalu dohořel až k zádi, ozval se hrozivý výbuch a celé letadlo se rozletělo na hromadu párátek. Prince to vymrštilo do výšky a vítr ho zavál přímo nad královský hrad. Potrhaný zapadl do královského lánu zelí, kde ztratil paměť. Když se Růžouš probudil zjistil, že se mu zdály samé nesmysly. Jeho paměť byla v nejlepším pořádku a dokonce i po zelí jako by se zem slehla. Jedna z věcí se však změnila. Z jakéhosi neznámého důvodu nebylo po sněhu ani vidu ani slechu. Přívětivě zmrzlé postavy sedláků nahradili slamění strašáci s ďábelskými výrazy v očích a obrovskými mrkvemi v pravicích. Kam až oko dohlédlo táhly se lány zlatavého ječmene.V obilí se tryskem proháněli duclatí královští vepři, kteří svými ladnými skoky působili v úrodné jílovici jako granáty. Za prasaty klusal pasáček v thérovém klobouku proti sluníčku. Každým lichým krokem sundal ze zad polní houfnici a monotónní salvou odháněl kňoury z panského. Toto však prince nezajímalo. Do oka mu padl majestátný doškový hrad u asi 300 000 coulů vzdáleného roští. Vstal tedy z prachu cesty, oprášil si kalhoty a v podvlíkačkách se vydal k pevnosti. Jeho geniální mozek již počal spřádat sítě intrik, kterak se paláce zmocnit. Tu se však z čistého nebe snesly železné dveře princova rozcuckovaného letadla a udeřili šlechtice do nadočnicových oblouků. Princ ztratil paměť i výraz neandrtálce. Takto odlehčen se po malé přesnídávce vydal k tomu nejhezčímu co v okolí spatřil, k roští. Dříve než se stačil vyválet v trnkovém keři postavila se mu do cesty mohutná dřevěná brána zdobená diamanty. Růžouš nelenil a třikrát kopl, načež dvířka s nevídanou lehkostí odlétla. Ani ne za čtyři hodiny se v místech, kde ještě před chvílí stávala chlouba celého království zjevil jako duch, s mohutným funěním, strážný v drátěné noční košili.Hurónským smíchem se prince optal kolik je hodin. Dědic trůnu mu v žertovném návalu strachu uštědřil několik hubiček. Kdo ví, kam až by tento spor vedl, kdyby se na nádvoří neobjevila princezna. Jakmile ji oba spatřili upustili s blaženým sténáním tasené rohlíky. Žena to byla vskutku krásná. Bujaré maurské kadeře ji spadali do výstřihu, kam by se vešel celý maur i se svým slonem. Průsvitná košilka utkaná z otrub a hrachoví načechrávaná silným nočním východňákem poodhalovala pečlivě učesané a ostříhané nožky. Z očí jí koukal sud té nejsladší medoviny. Růžouš rázem poznal, že takto vypadá dcera svého otce. Kálova dcera na oplátku poznala v novém příchozím dlouho očekávaného podvepřího, který však seděl touto dobou v hostinci U 3 Ovarů a neměl na útratu. Budoucí panovník ji nic nevyvracel, poněvadž si nebyl ničím jistý. Nechal se tedy odvést do chléva ke svým svěřencům, zachumlal se do peřin z pštrosího peří a bok po boku nejtlustšímu vepři usnul slastným spánkem zamilovaných. Ve snech viděl princeznu, kterak láduje uhlí do plynového sporáku. Časně po východu slunce byl nový podvěpří předveden před krále. Panovník dloubající se žezlem v nose měl očividně plno práce. Než stačil Růřouš dojít k trůnu stihl král rozbít zlatým jablkem skleněnou výlohu plnou ostatků a zneuctít dvorní dámu oplzlým vtipem o vepřové konzervě. Princ zřel v člověku na trůně pravého vladaře, což si samozřejmě nenechal pro sebe. Byl mu za to darován statut nadpodvepřího a doživotní možnost kdykoliv odejít ze služby. Dny plynuly, vepři kynuli a nový vepří vladař si s princeznou Mručilou stále lépe rozuměl. Což to ale bylo platné. Neměl šlechtický titul, vzít si ji tedy nemohl. Jakoby toho nebylo málo, unuděný král se počal dožadovat vnuka. Zprvu mírným blumendem, ale v poslední době už řval jako tůr, okousla dřevěný trůn a odmítal se vyprazdňovat v soukromí. Nedalo se nic dělat. Na popud našeho Růžouše, který se po ztrátě paměti změnil v dobráka neustále šikanovaného zlomyslnými vepři, byl svolán konkurz o ruku princezny. V osudný den se před hradbami z vepříků shromáždili dva princové. Ten první ,s honosným jménem Žežul, přijel po vzoru Kristovu na oslu. Druhý princ - Žluvín přifuněl na dachlu, průkopnickém vynálezu mágů v princových službách. Žluvín byl však princ hloupý a více než motorům rozuměl sněžnicím. Nebylo tedy divu že vůbec neovládal pojmy jako spojka či kvalt. První disciplinou o svatební dort byla promenáda v dopravním prostředku. Chtivý Žluvín zařadil jedna, načež s mohutným poskočením dopadl doprostřed nádvoří. Věděl, že ruka princezny je v jeho rukách a počal se rozjíždět na trojku. Když motor po mnoha minutách dosáhl dostačujících otáček zařadil princ rychlostní stupeň první a s mohutným řevem opustil hrad. Víckrát už ho nikdo nespatřil. Žežul byl nadšen. Stal se jediným uchazečem a tedy i vítězem. Mohl se začít princezně dvořit. A tu narazil na slabinu. Ve škole se naučil spoustě užitečných věcí od pomalé násobilky po vyjmenovaná slova po f, leč dvořit se dámě ho nikdo neučil. Zmatený Žežul utekl do své komůrky. Do noci vysedával na okně a pozoroval seznamování psů (každý ví, jak se takový pes seznamuje, že?). Tu ho napadlá spásná myšlenka, kterou hned druhý den realizoval. Valný úspěch ale nesklidil. Krom boule od dámského střevíčku si vysloužil ještě několik nevalných přezdívek. Neúspěch byl dle jeho mínění jinde. Za hodiny polehávání na okně si všiml princezniny náklonnosti k Růžoušovi. Žežul se dal ihned do jednání. Když se jednoho večera přiblížil nadpodvepří ke studni, aby se podíval proč je tak hluboká, připlížil se Žežul v brnění a neslyšně ho nechal o hloubce studny přesvědčit. Princ chvíli padal a pak se nad ním voda zavřela. Nad studní se ozval strašlivý smích podobný zpěvu čápa.