Rybaření na Mži

Pokračování z minula:
Po odchodu od vody jsem zalezl do postele a spal. Ráno bylo na loučce před barákem boží dopuštění. Přijel sedlák z blízké usedlosti a přivezl Martina ještě zpola opilého na trakaři. Prý se mu v noci válel v dýňovém poli a nadělal mu tam z nich koláče. Když zjistil, že tady náhradu hledat nemůže, dodal jen "Jsem žebrák!" a trefil ho infarkt. V záchrance pak podlehl podání hadího jedu. Den tedy začal dobře a tak jsme pro dnešek počítali s bohatým úlovkem. Na nebi nebyl ani mráček a slunce připalovalo asi jako v prosinci. Dali jsme si snídani a posilněni uzenou krkovicí s játrovými povidly se vydali k vodě. Martina napadlo že pojedeme na lodi. Na palubě jsem mu ukázal, jaký byl život otroka na římské galeře. Přivázal jsem ho k veslům a udával mu takt bubny alá scooter. Konečně jsme dojeli na místo. Krásná hluboká voda lemovaná temným hučícím lesem. Místo jako stvořené pro pořádnou rybu. Rozbalili jsme pruty a připravili si návnadu. Vlastně jenom já. Martinovi se furt něco nezdálo. Jednou byla žížala příliš velká, jednou příliš malá a jednou dokonce příliš vokatá. Vylezl tedy z lodě, že si najde lepší. Voda vystříkla a Martin zmizel pod hladinou. Když vyplaval, vylezl na břeh a dal se směrem k domovu. Tentokrát však správným směrem, protože neměl 3 promile v krvi. Zase jsem osiřel. Napřáhl jsem jeden z Martinových prutů a nahodil pod prkenný můstek, který ovšem nápor nevydržel a následoval Fenýho. Trochu jsem popotáhl saturnu a čekal na záběr. Ten přišel asi po deseti minutách. Voda překryla můj kus polystyrenu a já mírně přisekl. Prut se ohnul do oblouku a kolovrátek rozdrnčel svojí ohranou písničku. Pokoušel jsem se navíjet, ale nešlo to. Ryba si to zamířila přímo do křoví proti mě. Kde na ní ovšem číhala ještě vetší ryba. Prut už se radši ani neohýbal a ledabyle se zlomil. Zanadával jsem něco o Větnamcích a navázal ještě jeden prut. Čas plynul a nic se nedělo. Kolem mě projela na matraci ženská váhy parního traktoru plně naloženého houskovými knedlíky. Vlny jsem jen tak tak ustál. Ryby nebrali a tak jsem si nabral z kapsy buráky a začal je louskat. Divně to čvachtalo asi jako když jíte bahno. Snědl jsem je všechny a znovu šáhl do bundy pro žížaly. A ejhle burák! Plná kapsa buráků. No i když ona taková žížalí svačinka. "Bllléééé!" zakrmil jsem si ryby. Napíchl jsem, teda burák a znovu vyčkával. Splávek zmizel já jsem sekl, to jsem se vám lidi lekl. Prostě a jednoduše jsem hned poznal, že mám co za dočinění s velkou rybou. Vyndal jsem podběrák a podebral asi 20cm velkýho kapra, kterýho jsem strčil do kýble a těšil se na večeři. Spokojen s úlovkem jsem naladil rádio a začal chytat bronz. Pod větví jsem však chytil akorát klíště. Loďka ujížděla a já usínal. Ve snu jsem právě zdolával největšího sumce na Zručské návsi, když tu mě probudil hukot jezu a loď nade mnou. Ryba samozřejmě vzala za své. Večeře jsem se ale vzdát nechtěl. Po zjištění nikohonepřítomnosti jsem začal lovit zakázanou technikou, tedy lov elektřinou. Z kapsy jsem vytáhl devítivoltovku a hodil jí do vody. Jedna věc však mému zraku unikla. Porybnej. kterej se oddával odpolední koupeli. On by si mě asi taky nevšiml, ale připadalo mu divný, že mu najednou tak stojí vlasy. Dal se do ukrutného povyku a házel za mnou vše co měl po ruce. Ani mejdlem ani ručníkem mě netrefil, ale plastová kačenka mě dostala přesně. Přímo mezi voči. Zapotácel jsem se a složil se na dno. Porybnej se za mnou nahej rozběhl. Skákal vodou jako pstruh. Na poslední chvíli jsem se vzpamatoval a opřel se do vesel. Byl to závod, ale já měl navrch. Nakonec mi křičící postava zmizela v dálce. Zvažoval jsem co ještě mám. V kapse jsem našel zbytek žížaly a v lodi se válel prut. Zkoušel jsem sice nabodnout prut na žížalu, ale nedařilo se to. Obráceně to bylo lepší. "Žbluňk" udělala návnada. "Žbluňk" udělal prut. Bezradně jsem se složil v loďce. Žádná ryba a ještě k tomu ztráta dvou Martinovo prutů. Rozhodl jsem se pro zkroušený návrat. Všechno však dopadlo úplně jinak. Po cestě jsem potkával stále víc zlatých, zářících rybek. Ke všemu druh, který plaval břichem vzhůru a těsně u hladiny. Nabral jsem si plnou loďku a pln optimismu vesloval k chatě. To bylo jásotu, to bylo radosti. Večeřa byla, ale víc už nebylo. Diagnosa byla jasná: Smrt v důsledku radioaktivního ozáření.


Tak todleto je konec. Chtěl bych se taky omluvit těm co zde čekali reálné rybaření, protože u mě nic takovýho nečekejte. Příště se dočtete o výletu na Ruské veletoky. Rybářskej lístek už samozřejmě taky mám a tak vám budu vyprávět i co jsem zažil tady a pokusím se, aby to bylo co nejpravdivější. Loučím se s vámi.
Slon