Příchod neznámého žáka Džorže Clowna na novou školu a jeho příběh

		  "Co ?  Vono se de zase  do školy ?" zeptal  jsem se jednou mojí
		mámy. "Je to  tak, synáčku, nemůžeš bejt pořád  v Touškově, a tak
		jsme tě tady s tatínem přihlásili  do učňáku !" "Ale mamí, dyš mě
		se  tam nechce,  dyť tam   budou holky..."  "Ale nebudou,  jen se
		neboj, připrav se, a zejtra ráno tě tam odvezem !"
		  A tak  jsem byl druhý  den odvezen z  domova. Naposled jsem  se
		rozloučil s mou milovanou motorkou  a nastoupil do naší škodárny.
		Táta celou dobu  žvanil o tom, jak je  na mě hrdej, a já  jsem si
		nervózně kousal nehty.
		  Přijeli  jsme tam  a mě   začal běhat  mráz po  zádech. Takovej
		barák, hnusnej, celej  šedivej a vypadá jako krabice.  Do toho že
		mam chodit...jak dlouho ? COŽE ? ČTYRY  ROKY ? Já chci domů ! Kam
		jedete ? Mami ! Tati !
		  V  tom se  mě ujal  jakýsi plešatý  týpek ve  fraku. "Co si
		myslíte,  že tady  děláte ?  Kdo jste
		?"   "Já    jsem   Clown"   "Hovnajz,    vy   jste
		povaleč  !   Co  jste  ?"   "Povaleč  pane"  "No
		proto, tebe si ohlídam !" Hek
		  Po této  zkušenosti jsem si  vyhlídl dveře s  panáčkem. Vklouzl
		jsem tam. Jakýsi pán si tam  pískal. Zvědavě jsem se optal, co že
		to  tu provádí.  Sveřepě se  otočil a  mě se  bleskem z  jeho očí
		zježili vlasy. Ještě me při tom  otáčení počůral, a to mě ucelilo
		odpověď.  Vstoupil  jsem  na  WC  a  tento  pán byl zjevně nějaký
		učitel. Nebyl. Nápis na jeho cedulce zněl jasně. Květoš Tumpach -
		Ředitel. Polkl jsem  a při tom si i prdl.  Pomalu se mi zdálo, že
		mě propaluje  očima. Jak se  jmenuješ chlapče
		? Já, já jsem prosím pěkně povaleč ? Taky ? Padej do
		1.B, třídy  flákačů, jasný ?  Jasný pane !
		Tak mě zapni ! Ano pane.
		  Rychlostí  světla  jsem  se  přesunul  do  1.B.  Sedl  jsem  si
		vedle...no vedle takovýho malýho,  tlustýho, s brejličkama... no,
		menoval  se  Lumír  Ztepilý  a  celou  dobu  mi  vyprávěl o svých
		znalostech čerpaných od Miloslava LeptyšeR. Nejlépe znal cocktail
		Molotovovův. Tu  se třídou ozval  děsivý gong. Pak  ještě dus dus
		dus a do třídy  vstoupila-vžbluňkla tlustá baba, věkem pamatující
		pazourek. "BREJ DEN PARCHANTI, SEM ŇÁKÁ POSPÍŠILOVÁ A PŘESTOUPILA
		JSEM  SEM ZE  ZÁKLADKY" "Ty vole, to  je PYŽMA !" vyřkl jsem.....
		"TOS ŘEK  TY ?!?! Já tě zabiju, já se tý  přezdívky chtěla jednou
		pro vždy zbavit....já tě..." a hodila po mě modrou skalici.
		  Probudil jsem se  po čtyřech letech. S radostí  ke mě přiskákal
		doktor, odpoutal  mě a se slovy  "konečně volné lůžko" si  na něm
		ustlal a  usnul. Sestřička mě  pak seznámila s  podrobnostmi. Kus
		modrý skalice mi zůstal zarostlý v čele (to vysvětluje tu záři) a
		zbylých  deset  kilo  se  podařilo  vyoperovat.  Půlená  lebka mě
		zkrásnila.  Jedna krásná  vráska vedoucí   od nosu  k týlu  ve mě
		probudila hrdost na sebe. Vždyť jsem přežil, jsem machr !
		  Druhý den  mi se slzami  v očích ředitel  předal výuční list  a
		podotkl: "Konečně nějaký žák, co vystudoval aniž by neměl jedinou
		kuli."  A  běžel  se  vybrečet  do  bazénu.  Druhý  den musel být
		vypuštěn kvůli přesolení a absolutní  změně klima na mořské.
		  Doma mě  přivítali jenom chlebem a  solí. Prý byly tuhé  zimy a
		urodilo se  málo. Škoda, těšil  jsem se na  melouna. Tak jsem  si
		poradil a ihned založil firmu  "PučRtokR s.r.o.", kam jsem i jako
		výpomoc přijal Kvildu Hrota. Byl mi vděčný. Zaměstání nezískal od
		té doby, co  ho vyhostili z redakce Šuláku. Pak  chodil od domu k
		domu  a na  svou tamburínu  vyřvával songy  z knihy  "Saddáme, do
		toho, a  bude hotovo, Urrrá,  Urrrá, a bude  hotovo." No není  to
		šťastný  konec ?  Není.  Peprné  rohlíčky nikdo  kupovat nechtěl.
		Ještě  že Kvilda  umí ty   FtipyR, zkusíme  s tim  někde vydělat.
		Možná, že napíšemě knížku. Ale o tom jindy.            Maestro B.