DEN 1. (sobota 28.7.2007)

Na plánovaný sraz o půlnoci do Hifi klubu jsme dorazili jen ve třech. Slon se zapomněl v jednom nejmenovaném plzeňském klubu na jakési jungle akci, ale jelikož jsme jeho snaze nalákat nás tam taky odolali, protože kroucení se na parketu do rytmu stroboskopu nikdo z nás příliš neholduje, dorazil nakonec do hifáče také, byť se 74 minutovým zpožděním. Na jeho obranu musím říct, že opravdu nikdo z nás nečekal, že by zrovna on přišel někdy někam včas. V hifáči nás to sice velice bavilo ale přesto, že představa pobytu v polorozbořeném (z důvodu rekonstrukce) klubu, kde velice vstřícný barman odmítl nalévat (že prý zavírá, či co) zněla velice lákavě, tak jsme se radši po chvíli (2h) vydali na cestu směrem k vlakovému nádraží. Cestu na nádraží komentovat nehodlám. Snad jen dodám, že jsem se poprvé opravdu začal těšit na to až z toho města vypadnu někam daleko. V nočních ulicích byla totiž toho večera nějaká nezvykle silná koncentrace debility a idiocie ve všech svých podobách, takže radši hurá na vlak a zpátky se neohlížet. Cesta vlakem, a to jak tam, tak i zpátky, byla zřejmě tím nejotřesnějším zážitkem z celého našeho vandru. Opět jsem si připomněl, proč jsem na vlaky dávno zanevřel. Tak jsem se alespoň snažil celou cestu ze všech sil spát, aby to utrpení co nejrychleji skončilo.
První větší zastávka byla v Brně, kde se ovšem kromě několika piv, návštěvy knihkupectví a odporné sekané v místním bufáči nic zajímavého nestalo, takže nemá cenu se o tom nějak rozepisovat.
Když jsme se někdy odpoledne konečně vyhrabali z vlaku ve Strážnici a já si uvědomil, že už nás dnes žádný vlak nečeká, dostihla ta pravá trampská nálada konečně i mě. Rychlé společné foto na nádraží s pomocí místní paní výpravčí a už hurá za dobrodružstvím. Prošli jsme si městečko a po návštěvě místního židovského hřbitova zamířili na nedaleké koupaliště. Tam jsme si po namáhavé cestě začali užívati léta a budovat si nějaký základ místními točenými pochutinami. Po chvíli přišel vlahý letní deštík, takže jsme se přesunuli pod střechu koupališťové prodejny oněch pochutin a nepřestávali se posilňovati na nadcházející pochod směr lesy a stráně Bílých Karpat. K večeru jsme se pak konečně odhodlali hnout z místa, načež Jakub, jediný pravý tramp a vášnivý skaut mezi námi, vytáhl z usárny láhev jakési domácí pálenky. Přišla vhod a věrně nás provázela i celým zbytkem našeho týdenního putování. Cesta vesele ubíhala a vzniklo i pár moc pěkných fotografií při západu slunce. Den jsme se rozhodli zakončit kdesi uprostřed vinohradů, hned vedle patrona všech vinařů, svatého Urbana. Myslím, že během našeho skromného topinko-pálenkového mejdánku byl Urban rád, že je k nám otočen zády. Holt euforie z první noci v přírodě, no. Po ustlání si mezi stromky v ovocném sadu a ulehnutí začalo opět mírně pršet, takže jsme neváhali a rozbili stan, který až do té doby ochotně vláčel ve svém, vždy precizně a přísně asymetricky sbaleném batohu pan Slon. Jediný Jakub, stále se velice hlasitě hlásící ke staré škole trampingu and skautingu si se svou lahví pálenky ustlal pod nedalekým stromkem pod celtou. On do stanu? Nikdy! My ostatní uléhali ke spánku namačkaní jako sardinky uvnitř (druhý den tak trefně pojmenovaného) Gay stanu a nechali se uspávat bubnováním kapek do plachty našeho přístřešku a opojnou vůní ovocných stromů, které nás pod rouškou noci obklíčily.

Pochutiny: Gambrinus 10°
Gambrinus 12°
Kozel 10°
Starobrno 10°
Staropramen 10°
Litovel 10°
Skautská pálenka a různé panáčky, zelené topinky


DEN 2. (neděle 29.7.2007)

Ráno kolem osmé mě strašlivé horko a téměř nedýchatelné ovzduší vyhnalo jako prvního ze stanu. Zřejmě spát uvnitř ve třech (osobách stejného pohlaví) nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Jakub se rozvaloval pod nedalekou jabloní a už také vzhůru, probíral se svým úlovkem z brněnského knihkupectví. Společnost mu tedy dělali Petr Placák a Anastáz Opasek, kteří nás mimochodem také věrně provázeli i po zbytek našeho putování. Za nedlouho se z gay stanu vykutáleli i pánové Maestro a Slon. Po rychlé snídani v trávě, povinném ranním panáčku Jakubovy skautské pálenky a očesání okolních stromů (jablka, špendlíky) jsme začali balit a zanedlouho už jsme si to štrádovali dále cestou mezi vinohrady a ovocnými sady směr slovenská hranice. Po menších peripetiích s hledáním turistických značek (mastňáci no) jsme přesně ve 12:15 došli až na hranici se Slovenskou Republikou a naše mobilní telefonní přístroje nás začali vítat ve slovenské síti Pomeranč SK. Po několika zdravotních zastávkách na občerstvení, například v moc příjemném penzionu, u turistické chaty, kde se zastávka strhla v menší mejdan a v neposlední řadě u jakéhosi pramene, kde se pro změnu rozpoutal kolektivní spánek, jsme se k večeru konečně začali nořit do hlubin CHKO Bílé Karpaty a vychutnávali opojnou směs krásné přírody, úžasných panorámat a Jakubovy skautské pálenky. Z tohoto rozjímání nás vyrušil jen vousatý příslušník slovenské lesní stráže, který se proti nám rozjel džípem po louce a místo pozdravu nás vítal přátelským:“Kam tiahnete, chalani?“ Na okamžik jsem tušil problémy, ale naštěstí mu stačilo ujištění, že jsme poctiví trampové, že by nás v životě nenapadlo tábořit uprostřed CHKO a že těch 20km do nejbližšího místa, kde je táboření jakž takž tolerováno určitě dnes ještě ujdeme. Vzhledem k tomu, že zbývalo asi tak něco přes hodinu do soumraku to byl lesník buď dosti naivní, nebo velmi hodný. I popřáli jsme si navzájem šťastnou cestu a začali se nořit hlouběji do lesa. Po několika kilometrech hustým lesem jsme si už skoro za tmy začali vyhlížet místo na přenocování. Cesta lesem se zdála být nekonečnou, ale netrvalo dlouho a i Jakub, který nasadil v lese tempo vskutku vražedné a nevyvedl ho z míry ani nedaleko se procházející divočák úctyhodných rozměrů, konečně dal na nářek ostatních a pochopil, že po tmě se nám místo na přespání bude hledat dost těžko. Po průzkumu okolního terénu stopařem Slonem vyšlo najevo, že je úplně jedno, kde si usteleme, protože les kolem nás je jaksi všude stejný a nějaká louka, nebo alespoň palouka, je v nedohlednu. Ulehli jsme tedy kousek od cesty mezi stromy, lehce povečeřeli a popili něco Jakubovi skautské pálenky. Na tomto místě vyprávění by se možná hodilo zmínit můj citát z rána tohoto dne, kdy jsem po probuzení se ve stanu, ve společnosti Maestra a Slona prohlásil, cituji: „Do toho smradlavýho stanu už nevlezu kdyby trakaře padaly!“ Když se po chvíli zvedl prudký vítr a stromy kolem nás začali tančit a poskakovat, bylo jasné, že něco není v pořádku, že se něco žene. Po několika prvních kapkách jsme se navzájem ujistili, že nejsme žádní mastňáci a stan stavět nebudeme, jelikož je to jen malá přeháňka a za chvilku je po ní. Když po několika dalších minutách začalo hřímat, blýskat a spustil se neuvěřitelný liják, bylo nám všem jasné, že to není jen tak. Na stavění stanu už nebyl čas, takže ho Slon jen vyndal z batohu a rozhodil mezi nás, ať si každý vezme, co se mu bude hodit. Slon tedy skončil pod spodní plachtou stanu, já si přes sebe naivně přehodil igelitovou pláštěnku, Martin se obalil vrchní plachtou stanu a Jakub, jako správný tramp skryl své tělo pod celtu, což ho v lese učinilo takřka neviditelným. Konec druhého vandrovního dne jsme tedy trávili zabalení ve všem co bylo po ruce, co chvíli se vzájemně ujišťujíc, že jsme všichni ještě na živu a nikdo se neutopil ve vlastním spacáku. O nějakém spánku v tu chvíli už nemohla být řeč.

Pochutiny: Bernard 10°, Skautská pálenka, Různé panáčky, dešťová voda
DEN 3. (pondělí 30.7.2007)

Po několika hodinách strávených v mokrém spacáku a s obličejem pod igelitovou pláštěnkou, se kterou se mi podařil i jeden báječný kousek, a sice při pokusu o nadechnutí se trošky čerstvého vzduchu si obratně nalít veškerou vodu, až doteď se držící v záhybech pláštěnky, přímo do obličeje a tím velice příjemně opláchnout dešťovkou i poslední suché místo na těle, jsem zjistil, proč je mi ve spacáku tak krásně vlhko. Přikrýt se večer pláštěnkou byl nápad sice dobrý, ale je potřeba si pod ní schovat trošku větší část těla, než jen hlavu a ramena. Usoudil jsem tedy, že tohle nemá cenu a je třeba začít situaci nějak řešit. Okolo už byl krásný letní den, tedy až na ta mračna na obloze a neustávající déšť. Rozhodl jsem se tedy, že nejlepší bude vyrazit na cestu a dojít až někam, kde se bude možno usušit. Chvilku jsme na sebe ještě pokřikovali se svých „ukrytů“ a vyšlo najevo, že nikdo z nás po celou noc oka nezahmouřil. Ačkoli jsem dostal od Martina vyčteno, že mě slyšel během noci několikrát spokojeně odfukovat, musím říci, že to není pravda...nejednalo se o žádné podřimování, nýbrž o vzdechy čirého zoufalství, jelikož jsem se ocitl v podobné situaci poprvé v životě. Vysoukal jsem se z promočeného spacáku a zjistil, že svině voda si našla cestu také do batohu a aby toho nebylo málo, nechal jsem si celou noc krásně odkryté boty. Převlékl jsem se tedy z mokrého do vlhkého, navlékl dvoje ponožky, vyždímal a obul boty, přes to pláštěnku, usedl na nedaleký pařez a čekal až se chlapci odhodlají vylézt z úkrytů a vydat se na pochod. Stalo se tak zhruba po hodině a pohled to byl vskutku zajímavý. Zjistilo se, že vrchní plachta stanu, kterou přes sebe v noci hodil Martin, je v nenapnutém stavu vůči vodě odolná asi jako normální deka, takže jsem se mohl na chvilku škodolibě zaradovat, že na tom zdaleka nejsem nejhůř. Pán byl totiž promočený, že by se dal nakrásně ždímat. Slon na tom byl o poznání lépe, spodní vrstva stanu je zřejmě vůči vodě odolnější a i když měl do suchého ještě daleko, tak bych řekl, že z nás na tom byl asi nejlépe. Jakub to vyřešil kompromisem, kdy bok, který měl pod celtou vypadal absolutně suše, ale očividně mu pod ní zatékalo, takže druhou stranou těla spal v podstatě v louži. Rozhodně vypadal ráno nejvíc komicky. I když já, zabalen v igelitové pláštěnce a v sedě na pařezu, jsem mu byl zdatnou konkurencí. Zbytečně jsme se nezdržovali jídlem ani hygienou a po rychlém sbalení už jsme si to čvachtali po rozbahněné lesní cestě dál po značce. V hlavě mi pořád zněla Jakubova slova z předchozího večera, že když si ráno pospíšíme, tak v první vesnici budeme tak někdy k večeru. Déšť pořád neustával a nezbývalo než šlápnout do pedálů, ať se alespoň pod vším tím mokrým oblečením trošku zahřejeme. Po menší výměně názorů u prvního ukazatele, kdy se strhla mela Jakub vs zbytek výpravy, jelikož jsme zjistili, že zhruba hodinu a půl cesty je slovenská vesnice Vrbovce, kde prostě musí být hospoda, což se panu skautovi nelíbilo, protože to bylo absolutně mimo trasu, kterou jsme měli naplánovanou. Bohužel, měl to marné, představa suché hospody, točeného piva a teplého čaje byla silnější, takže se musel podřídit většině. Když jsme se konečně po několika kilometrech vodou a blátem vymotali z lesa, octli se na silnici přímo u autobusové zastávky a já se hned vrhl k jízdnímu řádu, sklidil jsem od ostatních jen posměch za svou naivitu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že autobus do vesnice jménem Vrbovce jede za necelé 4 minuty. Já měl jasno...neudělám už ani krok. Pan řidič, když nás viděl, tak se nejprve (právem) trošku lekl, co že to zase vylezlo z lesa, ale hned se mu nás zželelo a za mírný úplatek naložil celou bandu na palubu. Ve Vrbovcích už nás čekala jen jedna nekonečná hodina čekání, jelikož první hospoda otvírala až v 9 hodin ráno, takže jsme posedávali na zastávce autobusu a usrkávali pálenku a lahváče. V hospodě jsme si hned, se svolením velice sympatické slečny barmanky, zabrali místnost s fotbálkem a šipkami celou pro sebe a všude rozvěsili promočené oblečení, spacáky, karimatky a všechno ostatní. Zatímco se z věcí vlhkost vypařovala, my si krátili dlouhou chvíli popíjením, takže jsme vláhu spíše nasávali. Myslím, že na tuhle partičku trampů tu hned tak nezapomenou, protože jsme svou soukromou oslavu usušení se pojali způsobem sobě vlastním. Vrcholem bylo, když někdy kolem poledne přestalo pršet a konečně se na nás usmálo slovenské letní slunce. Přesunuli jsme sebe i všechny věci na malou zahrádku před hospodu a rázem jsme se stali atrakcí pro celou příhraniční vesničku. Dokonce i sám pan starosta se na nás zajel podívat na své služební skládačce, aby se ujistil, že věci na trávníku před hospodou pouze sušíme a že zde nehodláme tábořit. Ač nás to už táhlo dál, zpátky do lesů a luk, tak se nedalo nic dělat, protože vláha z našich věcí pořád ne a ne zmizet. Vrcholem odpoledne bylo, když Jakuba napadlo, že bychom mohli ochutnat slovenský národní nápoj borovičku. Výborné pití, vřele doporučuji, pokud chcete vymazat z paměti půl dne, dejte si pár boroviček. Den se pomalu chýlil ke konci, věci jsme už měli usušené a nastal čas (zhruba po 12 hodinách v hospodě) pokračovat v cestě. Takže jsme se sbalili, což se setkalo s velkým zájmem spolusedících na zahrádce i kolemjdoucích, protože jsme toho už měli tzv. „plné kecky“. Rozloučili jsme se s příjemnou hospůdkou, nechali paní vrchní za útratu skoro všechny peníze, co jsme měli po kapsách a po návštěvě nedalekých potravin, kde jsme zakoupili nějakou tu lahvinku levného dezertního vínečka, aby jsme po cestě nevyschli, jsme se vydali na cestu. Jakub už byl kdesi v dáli před námi, jelikož se v hospodě rozzlobil, když, zřejmě následkem poněkud zvýšené hladiny alkoholu v krvi, zjistil, že mu jaksi nikdo nerozumí. Snažil se mluvit všemi řečmi, které ovládá, ale z úst se mu neslo jen nesrozumitelné huhlání a mumlání. V odborných kruzích se tomuto jevu říká logo. To ho tak rozčílilo, že hodil usárnu na záda a odpotácel se v dál. Po tom, co jsme se i my ostatní prozpívali a protančili vesnicí, našli jsme ho v poli hned za posledním stavením. Spokojeně podřimoval. Usoudili jsme, že je zbytečné ho křísit a svalili se kolem něj. Aby bylo trošku veselo, tak mě napadlo pustit nějakou tu muziku, které nosím ve svém telefonu vždy dostatečnou zásobu, což mělo za následek, že naše euforie okamžitě dosáhla vrcholu. Strhla se ta pravá polní párty, láhev kolovala, klobouky a čepice létaly vzduchem a hoši pařili na poli jako smyslů zbavení. Opravdu by mě zajímalo, co se honilo hlavami řidičů v po nedaleké silnici projíždějících autech. Velice pomalým tempem se postupně náš kočovný mejdan dosunul až k cca kilometr vzdálenému stohu, kde jsme se rozhodli přenocovat. Tam už mejdan pokračoval v klidnějším duchu a až na pár střemhlavých skoků ze stohu, pobíhání kolem stohu jen v igelitové pláštěnce a Martinova neustálého rozlévání všeho tekutého (což začalo už v hospodě), se v podstatě nic zvláštního nestalo. Po chvíli nás přemohla únava a následovala jen nádherná, sice poněkud chladnější, ale hlavně suchá noc pod hvězdnou letní oblohou.

Pochutiny: Corgoň 10°
Starobrno 10°
Spišská Borovička
Grog
Levné dezertní víno ve stylu Cinzana
Skautská pálenka
Různé další panáčky
Místní mok zvaný Kofča, kterým se Borovička zapíjí a o kterém se dodnes hádáme, jestli to byla česká Kofola, nebo ne.


DEN 4. (úterý 31.7.2007)

Ráno nás probudilo slunce a zpěv ptáků. Všechno kolem nasvědčovalo tomu, že bude krásný letní den. Se snídaní jsme si dávali pěkně na čas a navzájem se bavili historkami z předchozího dne. Panovala veselá nálada a Martin jí ještě podpořil, když na sebe opět třikrát po sobě vylil vodu na polévku. Prostě taková správná trampská idylka u stohu. Po snídani, ranní hygieně a povinném panáčku skautské pálenky jsme se konečně zase vypravili na cestu. Všichni jsme se podivovali nad tím, jak se nám podařilo dojít k onomu stohu, jelikož byl zhruba půl kilometru mimo trasu, po které jsme večer šli. No co, hlavně, že bylo veselo. Stačil drobný průzkum okolí a už jsme si to zase štrádovali krásnou příhraniční krajinou dále po značce. Po pár kilometrech převážně po silnici, kdy jsme na domech v několika příhraničních vískách obdivovali prapodivný vkus příhraničních Slováků (prostě ty baráky byly až na pár vyjímek hnusný jako prase, obzvlášť ten s křiklavě borůvkovou omítkou), jsme si všimli na kopci cedule penzion a s plánem doplnit zásoby vody, popřípadě si dát jedno točené k obědu, vyrazili jsme do kopce nejkratší cestou k onomu stavení. Po příchodu blíže jsme zjistili, že penzion už zřejmě drahně let nefunguje, takže z piva asi nic nebude. Toto zjištění nás rozčarovalo natolik, že jsme rozbili minitábor před vedle stojící zastávkou vlaku a rozhodli se pokračovat dále do ČR vlakem. Ten jel ovšem až za hodinu, takže přišla řada na oběd. Martin vytáhl z útrob své torny konzervu luncheon meatu, což ve mně okamžitě evokovalo vzpomínky na má mladá trampská léta, kdy jsme se na vandrech se strýcem živili hlavně touto pochutinou. Nabídl jsem se tedy, že připravím oběd, na který se hned tak nezapomíná a jelikož Martin nadšeně souhlasil, tak zatímco jsem na lihovém vařiči rozpouštěl tuk, on se jal krájet cibulku...pěkně najemno. Parádně jsme si pochutnali a myslím, že Martin na tento oběd opravdu ještě dlouho nezapomene, protože zbytek čekání na vlak strávil mytím dost hrozně připáleného ešusu, za což se mu ještě jednou omlouvám...stane se. Vlakem jsme se svezli jednu stanici a kromě hi-tech záchodu, kde bylo tolik tlačítek, že už chybělo jen to s nápisem utřít/vytřepat, nás nic zvláštního nezaujalo. Vystoupili jsme v Javorníku a jali se hledat nějaké pěkné místečko na uhašení žízně a doplnění zásob vody a jídla, které se nebezpečně tenčily. Zapadli jsme tedy do první putyky, na kterou jsme narazili. Vcelku pěkná hospůdka „U Baklažánů“, kde jsme se usadili na zahrádce pod slunečníkem a poručili si Krušovice, které tam točili. Tam jsme byli svědky velice zajímavého jevu, kdy na kole přijel nějaký místní obyvatel v modrákách, který měl podle všeho v práci přestávku na oběd a odskočil se občerstvit. Zřejmě pospíchal zpátky do roboty, protože zaplatil dopředu rovnou 3 piva, ač neměl dopité ani to první. Během následujících 3 minut vypil ještě dvě, poděkoval, pozdravil, nasedl na kolo a zmizel. V životě jsem nikoho neviděl za bílého dne takhle rychle vypít 3 piva a pak odjet na kole. Po několika kouscích jsme se rozhodli, že je přece jenom potřeba doplnit zásoby, takže se vydáme do centra vyplenit nějakou samoobsluhu. Plány nám zkřížila hospůdka, která už do dálky transparentem nade dveřmi hlásala, že zde točí pivo z Uherskobrodského pivovaru Janáček. Jelikož v Uherském Brodě bydlí náš dlouholetý přítel pan Kavi a shodou okolností jsme měli v plánu ho tam navštívit v poslední den vandru, nemohli jsme si nechat tuto příležitost k ochutnání toho, co nás v Brodě čeká ujít. Zřejmě v tuhle chvíli se opět stalo to, co ještě několikrát. Naprosto normální den v přírodě se zvrhl v nekonečný mejdan napříč městem. Tak moc nám Janáček v kombinaci s panáčky zachutnal. Dokonce si dodnes nikdo z nás není schopen vybavit jméno té hospůdky, což svědčí o mnohém. Já se Slonem jsme si na chvíli odskočili do nedaleké samoobsluhy doplnit zásoby jídla. Prodavačky se zřejmě královsky bavily pohledem na dva trotly, kteří se potácí mezi regály a každou věc hledají třikrát, než jí vůbec objeví. Nejvíc je ovšem pobavilo, když jsme po nich chtěli tuhý líh na vaření. Tato trampská vymoženost do téhle části světa zřejmě ještě nedorazila, protože podobně jsem rozesmál obsluhu ještě dvou podobných obchodů v Javorníku. Po několika hodinách v hospodě jsme se rozhodli, že by bylo dobré vyrazit, protože už zase panuje nějak podezřele veselá nálada a začínalo hrozit nebezpečí, že na Liščí boudu, což byl takový neformální cíl toho dne, taky nemusíme dojít. Po vymotání se z hospody následovala ne veselá, ale doslova groteskní cesta Javorníkem, kdy jsme se opět stali atrakcí pro všechny kolemjdoucí, kolemjedoucí i kolempracující na zahrádkách. Zastávku v obchodě, kde jsem chtěl koupit tuhý líh, ale sehnal pouze lahvového Kozla Jakub odmítl a tak jsme si my ostatní dali sami, zatímco on pokračoval v cestě a cosi nesrozumitelného si mumlal pod vousy. Před obchodem jsme se pustili do veselého rozhovoru s místím obecním opilcem, kterému dělal společnost velice milý pes jménem Oříšek. Na opilcovu připomínku, že nám jeden chybí, že Jakub šel sám dál jsem pouze odvětil, že to je normální a za vesnicí si ho vyzvedneme v příkopu. Dopili jsme, Slona už přestalo bavit nalévat veselého psíka pivem z dlaně, takže jsme se slušně rozloučili a pokračovali v cestě. Kousek za Javorníkem na nás čekalo překvapení v podobě Jakuba, který nejenže tentokrát neležel v příkopu u cesty, ale rovnou seděl na zahrádce před jakýmsi hotelem a naléval se točeným Zlatým Bažantem. Nejvíce nás ovšem učarovala nedaleká ohrada, kde se procházely roztomilé ovce, kozy a méně roztomilé slepice. Naštěstí kolem nebylo moc lidí, takže naše veselé dovádění a rozhovory se zvířaty neměl kdo veřejně odsoudit. Po chvíli jsme se všichni sešli u stolu vedle Jakuba a degustovali onoho Zlatého Bažanta společně s ním. Jen Martinovi zřejmě moc nechutnal, protože ho opět popadla ona rozlévací nálada a tentokrát nezůstalo jen u rozlévání, ale odneslo to i několik sklenic. Po pár bažantech a jednom nanuku jsme byli opět na nohou a pokračovali v cestě. Při posledním občerstvení se naše veselí opět změnilo spíše v euforii, v čistokrevnou radost z bytí, ale bohužel pro některé také z bití. Začali jsme se za pochodu zdravě pošťuchovati, pozpěvovati a pokřikovati na sebe různá bojová hesla. Bohužel se stalo to, co se v podobných případech stává...někdo to krutě odnesl. Pamatuji si to naprosto přesně, když jsem šel vedle Martina, který se pokusil nakopnout za ním jdoucího Slona, ale přitom zapomněl na Slonův dlouholetý výcvik v bojových uměních dálného východu a alkoholem zostřené smysly. Slon mu prostě a jednoduše tu nohu za chůze chytil a Martin, který měl stále obě ruce v kapsách, na hlavě slamák a na zádech batoh, udělal to jediné, co se v podobné chvíli sluší a patří udělat...padnul na xicht a uštědřil tak asfaltové cestě pořádnýho hubana. Smích nás rychle přešel, ale po tom, co jsme zjistili, že to není tak hrozné, jak to vypadá, že má Martin nos vcelku a jen trochu podřený ciferník, tak se dobrá nálada zase vrátila. Hlavně tedy Slonovi, který zatímco jsem běhal do řeky namáčet Martinovi kapesník, vzal do ruky klacek a Martinovou krví začal čmárat po silnici podivné ornamenty...prý jako varování pro náhodné kolemjdoucí, že zde byla prolita nevinná krev. O Jakubovi se nezmiňuji, ten jakmile spatřil krev a zjistil, že není jeho, tak se sebral a pokračoval v cestě bez nás. Nakonec jsme přece jen došli až na onu Liščí boudu, kde jsme rozbili tábor, Slon tedy, jak je jeho zvykem, rozbil táborů hned několik a porůznu se mezi nimi přesouval. Tento večer byl také zajímavý tím, že jsme poprvé měli příležitost udělat si pravý trampský táborák a také jsme toho náležitě využili. Co na tom, že v celé oblasti platí přísný zákaz rozdělávání ohňů. Pro hlídku policie, která kolem několikrát projela, jsme měli připravenu výmluvu, že oheň už hořel, když jsme přišli a právě proto táboříme zrovna zde. Po zbytek večera už se nic zajímavého nedělo, až na jakési zvědavé zvíře, které kolem nás pořád pobíhalo a skrývalo se v houští. Okolním lesem se nesla vůně pečených buřtů a zpěv největších hitů skupiny Greenhorn, jejichž neznalost mi byla Jakubem náležitě vytčena. Znaveni cestou, alkoholem a zpěvem jsme postupně pousínali kolem ohně a spali klidně až do rána následujícího dne.
Pochutiny: Kozel 10°

Krušovice 10°
Krušovice černé
Janáček 10°
Zlatý Bažant, Hromady panáčků a skautská pálenka
DEN 5. (středa 1.8.2007)

Následující ráno nijak nevybočovalo z řady všech ostatních rán na vandru. Snídaně z ešusu, ranní hygiena, Jakubova pálenka a pak vzpomínání na předchozí den a vzájemné skládání střípků vzpomínek do zajímavých a vtipných historek. Po snídani jsme ihned vyrazili dále, jelikož nás ten den čekal extrémně náročný a nebezpečný výstup na nejvyšší horu Bílých Karpat, na VELKOU Javořinu, jejíž vrchol se výhružně tyčí až do výšky 970m nad okolní moře. Neztráceli jsme tedy zbytečně čas a šlápli do pedálů. Cestou jsme nic zajímavého nezažili, takže jí v podstatě přeskočíme a zastavíme se jen u jednoho místa, které za zmínku stojí. Naše tlupa si totiž k odpočinku na cestě vybrala náhodou nachlup stejné místo jako kdysi slavní cestovatelé Placák, Topol, Macháček a doktor, na jehož jméno si pořád nikdo nemůže vzpomenout. Toto místo je také známé tím, že zde za 2. světové války padl významný ruský partyzánský generál. Ačkoli se na pomníku, který zde stojí, píše, že padl v boji s nacisty, tak my znalci historie a románů Petra Placáka víme, že to není tak docela pravda. Po náročném výstupu na vrchol, kdy hlavně posledních 20 minut cesty bylo opravdu nářezových a adrenalin nám stříkal nejen z uší, jsme se vyškrábali na hřeben Velké Javořiny a po hřebeni došli až k nevyššímu bodu, k vysílači. Nahoře na hoře jsme se chvíli radovali, že jsme to všichni přežili a dosáhli cíle naší cesty, kochali jsme se vskutku nádherným pohledem na slovenskou stranu hor a hlasitě opovrhovali kolem chodícími mastňáky, kteří si nahoru vyšlápli po pohodlné asfaltce ze slovenské strany. Sešli jsme kousek níže a jali se vařit vítězný oběd. Když už nás to válení se po obědě přestalo bavit a chuť na pivo velela ke vztyku, poklidili jsme po sobě a vydali se k nedaleké Holubyho chatě, kde onehdá pár kousků vypil i samotný guru českých trampů a známý antikomunista Petr Placák. Gambrinus za 27,-Sk a kurz vůči českým korunám 1:1 ovšem nebylo to pravé ořechové, takže jsme se příliš dlouho nezdrželi a po dvou pivech už jsme se unaveně ploužili zpátky na vrchol a jali se scházet z hory zpět na českou stranu Karpat. Cesta vesele utíkala a my postupně mizeli zpátky v lese, trhajíce lístky okolních malinovníků a ostružiníků, které měl Jakub v plánu použít na svůj vyhlášený zálesácký čaj. Cestou jsme si vyprávěli různé zálesácké historky, které jsme ještě jako mladí jinoši četli po večerech za svitu petrolejové lampy a Jakub se do toho tak vžil, že nás začal učit opatrnou stopařskou chůzi zálesáka Rolfa, načež jsme všichni uznale pokývali hlavami, protože ten hoch to opravdu ovládá. Zkrátka skautský vedoucí jak se sluší a patří. Po chvíli lesní cestu vystřídala asfaltka a my postupně sešli až na mastňácké parkoviště, kde si mastňáci nechávali své mastňácké káry a v okolních lesích si pak hráli na zálesáky. Zde jsme chvíli rozjímali v altánku a debatovali nad tím, kam se vlastně vydáme následující ráno. Chvilku jsme pak ještě spokojeně rozjímali a poté sešli z cesty za účelem najít vhodné místo k přenocování. Tábor jsme tentokrát rozbili nedaleko silnice za lesíkem, na krásném místě, pod obrovským dubem, přímo na rozhraní lesa a louky. Slon opět rozbil táborů několik a pokryl jimi okolí onoho dubu. Jakub nakonec podlehl mým prosbám a přesvědčování a svolil k menšímu úspornému táboráčku, načež Slon vylovil z batohu láhev zeleného oleje, palici česneku a jal se připravovat materiál na správný topinkový mejdan. Zrovna když se na ohni vařilo v ešusu ono jahodí a ostružiní a Slon připravoval první topinky, stala se prapodivná věc. Z lesa se vynořil velice podezřelý člověk na kole, oblečen do dresu a přilby. Vědomi si toho, že tábořením porušujeme zákony CHKO, o právě rozdělaném ohni ani nemluvě, jsme trošku znervózněli, jelikož dotyčný si to namířil rovnou k nám. Když místo pozdravu zahalekal jen, že by rád viděl naše občanské průkazy, načež Martin pohotově sahal do kapsy pro občanku a já do pouzdra na žracáku pro nůž, protože nejsem nějaký hej nebo počkej a nezaleknu se prvního cyklisty, zvláště, když jsme na něj 4 a kolem není ani živáčka, zdálo se, že jde do tuhého. Naštěstí cyklista ihned otočil, nasadil přátelský úsměv a jal se radovati z toho, jak nás krásně napálil. Vyšlo najevo, že je to nějaký místní stréc, který si prostě každý večer jen tak z dlouhé chvíle sedne na kolo a vyjede si na Javořinu, jako by se ani nechumelilo a nebyla to nejvyšší hora široko daleko. Pohostili jsme ho tedy naší oblíbenou skautskou pálenkou, kterou nám pochválil a kupodivu ani se po ní neušklíbl, holt Morava. Zřejmě jen nám tento nápoj vždycky zkroutí obličeje do prapodivných grimas. Prohodili jsme spolu ještě pár vět a najednou se cyklista otočil na zadním a tak náhle jako se objevil, tak zase zmizel v hloubi lesa. Pátý den vandru jsme tedy zakončili skromnou topinkovou párty a douškem překvapivě výborného zálesáckého čaje. Martin se, zřejmě pro pobavení ostatních, opět několikrát polil vodou na polévku. Zanedlouho už jsme všichni spokojeně odfukovali ve svých spacácích. Byla před námi další nádherná letní noc.

Pochutiny: Gambrinus 10°
Zálesácký čaj
Skautská pálenka
Zelené topinky


DEN 6. (čtvrtek 2.8.2007)

Ráno nás probudilo sluníčko a obloha bez mráčku nasvědčovala tomu, že bude další nádherný a horký letní den. Trochu neochotně jsme se vysoukali z pelechů a jali se poklízet okolí a likvidovat stopy našeho pobytu zde. Tedy až na Jakuba, ten už dávno bděl a s očima přilepenýma v knize Petra Placáka hlasitě oznamoval, že jsme včera navštívili stejná místa jako tenkrát on se svou partou. Po klasickém ranním rituálu s pálenkou a sbalení věcí jsme byli, plni energie a optimismu, připraveni pokračovat v putování. Trasu jsme měli vymyšlenou z předcházejícího večera a jako první zastávku jsme si naplánovali ves Horní Němčí, kde, jak pravila mapa, mělo být koupaliště, na které jsme se už všichni ohromně těšili. Cesta vesele ubíhala, vedly se zajímavé rozhovory a došlo i na laškování s elektrickým ohradníkem a škádlení, v lese mezi stromy polehávajících, ovcí. Těch několik kilometrů po kamenitých cestách uteklo jako voda a kolem poledne už jsme vstupovali do Němčí, kde nás ono koupaliště, které bylo hned na kraji vesnice, okamžitě zaujalo. Rychlostí blesku jsme se prohnali kolem bazénu, kde se povalovalo na slunci několik domorodců všech věkových skupin a obou pohlaví, strhali jsme ze sebe šaty a sborově naskákali do bazénu. Voda byla sice trošku chladnější, ale až neuvěřitelně čistá. Střídali jsme cachtání se v bazénu s poleháváním na karimatkách, když v tom jsme si všimli, že jakási drobná slečna se chystá otevřít bar, který se nacházel v těsné blízkosti bazénu. V tu chvíli bylo jasné, že dnes už toho moc nenachodíme. Usadili jsme se tedy před barem, jenž byl vyveden ve stylu paluby pirátské lodi, obsadili stůl na přídi a počali skromně popíjet. Takto jsme u bazénu, tedy spíše v baru u bazénu strávili skoro celý den. Chvíli popíjení ve stínu, chvíli válení se na slunci a když už toho měl někdo až po krk, tak si prostě hupsnul do bazénu, studená voda udělala svoje a mohlo se pít nanovo. Když už to vypadalo, že se chystáme k odchodu, tak kdosi dostal ten skvělý nápad, že si můžeme půjčit míč a na přilehlém kurtu si zahrát třeba nohejbal. Podotýkám, že nikdo z nás není zrovna sportovec s talentem na míčové hry a za zmínku stojí také to, že ty hodiny strávené v baru na nás už byly docela dost vidět. Ale legrace jsme si tedy na betonovém plácku užili do sytosti. Štěstí, že kolem bazénu bylo tou dobou už prakticky prázdno. Popravdě jsme zjistili, že už jsme na koupališti kromě barmanky úplně sami, takže padlo rozhodnutí se sbalit a konečně pokračovat v cestě. Po krátké kontrole mapy jsme se tedy vydali na pochod vesnicí, až na pole, kde jsme si neodpustili krátkou zastávku na čerstvou kukuřici a někteří nepohrdli ani opodál stojícím stohem. Příjemně omámeni alkoholem jsme se potáceli dál přes pole, vesele ignorujíc všechny cesty a turistické značky, takže se nutně muselo stát to, co se stalo. Prostě jsme nevěděli kudy dál jít. Tedy věděli, ale jaksi každý z nás si trval na svém a prosazoval jiný směr, kudy se podle mapy máme do Rokytné, kam jsme chtěli ten večer dojít, vlastně dostat. Pomalu se stmívalo a my se konečně vyškrábali na kopec, ze kterého jsme kdesi v dáli viděli vesnici, jíž jsme identifikovali jako onu Rokytnou. Po krátké výměně názorů, jestli pokračovat v cestě, nebo si ustlat u nedalekého lesíka, bylo rozhodnuto. Slon se vydal do lesíka, blábolíc cosi o meditačním večeru a hledání sebe sama, zatímco my ostatní jsme pokračovali v cestě za světlem na obzoru. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že to k čemu jsme už za úplné tmy došli není žádná vesnice, ale překvapivě velké zemědělské družstvo. Naštěstí civilizace byla nedaleko, takže jsme si dali ještě zhruba kilometr až dva po silnici a konečně došli do vesnice. Tam jsme se podivili podruhé, jelikož se nejednalo o Rokytnou, kam jsme celou dobu mířili, nýbrž o Nivnici, která byla podle mapy úplně opačným směrem. No co, hospoda tu bude taky, řekli jsme si a jali se nějakou hledat. Štěstí se na nás tentokrát usmálo a brzy už jsme seděli v malé, ale útulné hospůdce, cpali se utopenci a zalévali je Janáčkem. Trošku se nám zželelo Slona, který se teď někde klepal v lese, zatímco my si tu vesele bužírovali. Ale co, jeho volba. Netrvalo dlouho, slovo dalo slovo a seděli jsme u stolu spolu s několika místními. Lidi z města, navíc až z Plzně pro ně byli zřejmě velikou atrakcí a vítaným zpestřením jinak nudného večera v putyce. Panovala hodně veselá nálada, Janáček spolu s panáčky tekl proudem a probírala se různá témata od piva až po politiku Evropské unie a jejího vlivu na průměrného moravského zemědělce. Zvláště ochmelka, jež nápisem na tričku hrdě hlásal, že přežil dovolenou v Chorvatsku, a který si velice oblíbil Martina, nešetřil vtipy a průpovídkami. Chlubil se, že byl v Plzni v 80. letech minulého století a že už tehdy se na Moravě mezi motoristy říkalo, že projedeš- li autem Plzeň, pak už projedeš všude. Takovou má Plzeň na jihovýchodě Moravy pověst. Zde není možné se nezmínit o dvou slavných rodácích z tohoto kraje. Tím prvním není nikdo menší, než Vašek Mlýnek z Kuželova, který je v okolí Nivnice skutečnou legendou. Svou kariéru založil hlavně na tom, že byl opravdu dobrým člověkem a proslavil se schopností opravit jakýkoli automobil jen pomocí kladiva a sekery. Tím druhým, neméně slavným rodákem ze zdejšího kraje není nikdo menší než Jan Ámos Komenský, na kterého se ovšem názory místních dosti různí. Popravdě věta: „Komenský byl hajzl, kvůli tomu kreténovi jsem musel trčet osm let ve škole,“ mě opravdu zaskočila. Zjistili jsme také, že není úplně jasné, kde přesně se Komenský narodil, protože v tomto se názory místních s historickými knihami jaksi rozcházejí. Z vášnivé debaty, kdy už jsem začínal mít strach, že Jakub za chvíli někoho z těch neznabohů, kteří tak rádi brali jméno jeho oblíbené historické postavy českých dějin do úst, pošle přesně mířeným direktem přes stůl k zemi, nás vyrušila až paní výčepní, která se rozhodla nás vyhnat a hospodu zavřít. Kývli jsme na návrh našich nových moravských přátel a po nákupu piva a vína jsme se spolu s nimi vydali pokračovat v debatě na chatu jednoho z nich. Za neustálého ujišťování, že už tam skoro jsme, došli jsme asi po 2 kilometrech ostré chůze a 200 metrech škrábání se do šíleného svahu konečně k oné chatě, kde naše bujaré veselí pokračovalo. Pivo, víno a slivovice tekly proudem a kolem stolu kolovala kytara a zpěvník. Brzy už jsme toho měli opravdu plné kecky, takže docházelo k situacím, kdy Jakub začal u stolu vydávat podezřelé zvuky, načež se starší z moraváků vymrštil a jal se na něj ječet, že jestli mu to tam „poblůje“, tak bude zle, protože „blůt“ se tady chodí zásadně k sousedovi přes plot a není to vůbec ostuda, tak ať nedělá hrdinu a kouká to jít ven vyklopit. Naštěstí to Jakub tentokrát ustál a k ničemu nedošlo. Když jsem potom já vyšel před chatu nadýchat se čerstvého vzduchu a při tom se ošklivě zřítil z asi 3 schodů před vchodem, navíc ve snaze zachytit se během pádu dřevěného trámu, což mělo za následek rotaci celého těla a náraz hlavou přímo do stěny chaty, jsem usoudil, že bude nejlepší se sebrat a vypadnout, než se něco semele. Velice nezdvořile jsme se tedy zvedli od stolu, hodili usárny na záda a za neustálého motání se, padání jeden druhému pod nohy a hlasitého nadávání jsme se nějak dopotáceli až na nedaleké pole, kde jsme sebou všichni sekli v místě, kde zrovna každý z nás stál. Z posledních sil jsem se nasoukal do spacáku a zatímco se zřejmě nejen se mnou celé pole zuřivě houpalo jako na moři, jsem okamžitě tvrdě usnul.

Pochutiny : Gambrinus 10°
Janáček 10°
Janáček 11°
Nivnická Borovička
Červené víno
Hromady panáčků
Slivovice na chatě


DEN 7. (pátek 3.8.2007)

Probuzení se ráno následujícího dne bylo opravdu otřesným zážitkem. Vzbudil jsme se v menším příkopu mezi polem a zahrádkami, Jakub ležel hned vedle mě tak natěsnaný, že jsme skoro spali oba na jedné karimatce a Martin zvolil k přenocování místo vskutku zajímavé – spal totiž přímo v tom hrozném svahu, na který nám v noci dělalo problémy se vyškrábat. Myslím, že měl opravdu velké štěstí, že zůstal v místech, kde usnul, protože skutálet se dolů z toho srázu by nebylo extra příjemné. V hlavě mi kdosi zuřivě mlátil do kladivem a pohled na ty dva mi říkal, že na to nejsou o moc lépe. Začalo drobně mrholit, takže jsme se posilnili rychlou česnečkou z pytlíku a vyrazili zpět do vesnice ke kostelu, kde jsme měli domluvený sraz se Slonem. Cestou nikomu do řeči moc nebylo, takže jsme každý jen v hlavě dávali dohromady střípky vzpomínek z předcházejícího večera a snažili se přijít na to, proč je nám proboha tak hrozně zle. Krátká procházka ke kostelu, kde už nás s otevřenou náručí vítal Slon, prospěla zřejmě všem kromě mne. Naprosto zničen kocovinou jsem se svalil před místní samoobsluhou na lavičku a po chvíli dokonce usnul. Jelikož ostatní si taky nebrali servítky a poskládali se kde se dalo, byli jsme zanedlouho opět atrakcí pro celou vesnici. Prodavačky z obchodu neustále nakukovaly skrze výlohy a kolemjdoucí maminky zakrývaly dětem oči…pohled na nás byl asi dost pohoršující. Po pár hodinách jsme se konečně odhodlali se sebrat a vyrazit na poslední túru celého vandru, do zhruba 8km vzdáleného Uherského Brodu, kde už na nás čekal natěšený pan Kavi. Velice neochotně jsem se tedy sbalil a jal se následovat své druhy, ačkoli můj stav se příliš nezlepšoval a bylo mi pořád dost hrozně. Neměl jsem na výběr. Můj nápad s cestou autobusem, který měl, podle jízdního řádu na zastávce, jet směrem na Brod asi za 10 minut, všichni zavrhli, jelikož už neměl nikdo po kapsách ani floka. Pokračovali jsme tedy dále po svých a autobusu, který nás po několika kilometrech dostihl jsem mohl pouze smutně zamávat. Cestou jsme si dali jen jednu zastávku a to proto, že po skvělém nápadu zkrátit si cestu po zoraném poli bylo potřeba vysypat hlínu z bot. Zanedlouho už jsme procházeli ulicemi Uherského Brodu a hledali cestu na náměstí, kde jsme měli v plánu navštívit bankomaty a poté se usadit v nějaké hospůdce a počkat na příchod pana Kaviho. Splaveni potem a vyčerpáni kocovinou jsme konečně došli na ono náměstí, podojili bankomaty a s prkenicemi naditými penězi se usadili do nedaleké hospůdky. Po dobrém obědě z nás únava i špatná nálada rychle spadly a po příchodu pana Kaviho mohlo zběsilé veselí pokračovat. Bylo to velice šťastné shledání a radost na obou stranách bylo potřeba náležitě oslavit. Pan Kavi nás tedy provedl městem, a prohlídku okolí náměstí doplnil o poučný historický výklad. Vyprávěl celou cestu až do „kádéčka“, jak zde přezdívají kulturnímu domu, kde jsme se posadili kolem stolu a pokračovali v hovoru a popíjení. A že bylo o čem povídat. Tyto krásné chvíle mi kazila jen skutečnost, že jsem nebyl schopen do sebe po předchozím večeru dostat ani kapku alkoholu a z piva se mi zvedal žaludek, takže jsem celý večer musel sledovat střízlivýma očima. V kádéčku jsme okamžitě naplnili jukebox až po okraj a po týdnu v divočině si vrchovatě užívali rockové muziky, regae a ska od všech možných interpretů. Naše prohlídka města poté pokračovala návštěvou supermarketu, kde se nakoupilo jídlo a pití na večer, jelikož jsme měli v plánu se přesunout na chatu pana Kaviho a strávit večer u táboráku. Před cestou na chatu nás ještě čekala návštěva Kaviho oblíbeného baru, kde jsme měli čekat na jeho známé, kteří se chystali na chatu s námi. V tomto baru hladina alkoholu v krvi některých členů výpravy začala prudce stoupat, takže opět docházelo k nečekaným a legračním situacím, kdy sem tam někdo upadl, usnul, nebo začal zpívat. O zábavu se nám opět staral až po okraj penězi naplněný jukebox, do kterého jsme stále chodili přikládat. Když už bylo na některých pánech, jmenovitě na Slonovi a hlavně na Jakubovi vidět, že mají upito více než dost, rozhodli jsme se pro přesun na zmíněnou Kaviho chatu, která byla zhruba 2 kilometry cesty městem. Cestou na chatu se událo mnohé a bylo opravdu hodně moc veselo, pro některé z nás možná až příliš. Například Jakub, který měl tendenci kdykoliv se zastavil si okamžitě i s batohem lehnout na zem, zabořit obličej do trávy a usnout, si cestu vyloženě užíval. Nějak se přihodilo, že jsme se rozdělili asi na 3 různé skupinky a příštích několik desítek minut strávili hledáním jeden druhého. Nebylo to nic lehkého, protože na můj dotaz: „Kde jste volové?“, odpověděl Slon, který se kamsi zatoulal právě s velice veselým Jakubem, na druhém konci telefonu: „Právě jedem na uhláku a je nám krásně, vole, nehledejte nás“. Nakonec jsme se přece jen shledali, když jsme při procházení parku málem zakopli o na zemi ležící těla, ze kterých se vyklubali právě tito dva trampové. Uhlák jim zřejmě ujel. Po menších peripetiích jsme konečně vybalovali u Kaviho na chatě, připravovali táborák, rádio, ladili jeho novou překrásnou kytaru a rozlévali bílé víno do sklenic. Jen Slon už to jaksi nevydýchal a znaven zábavou se svalil v chatě na postel, hulákaje na ostatní jakási nesrozumitelná hesla. Na tomto místě vyprávění by byl hřích nezmínit se o jedné velice veselé příhodě, která se zde na chatě udála. Zatímco Slon se válel uvnitř po posteli a stále hulákal, my ostatní jsme byli na plácku nad chatou a připravovali vše potřebné pro táborák. Já se vydal pro něco do chaty a sotva jsem překročil práh, koutkem oka jsem zpozoroval Slona, stále ležícího na posteli, který přes sebe reflexivně přehodil červenou, chlupatou deku a velice podezřele se pod ní pohyboval. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, protože jsem to považoval za obranu před světlem, které jsem uvnitř rozsvítil, ale stačil jeden pohled na stůl vedle postele, kde byly připraveny pochutiny ze supermarketu, určené k opečení na ohni a bylo jasno. Zručně odchlípnutý růžek u vakuového balení vuřtů ho prozradil. S bojovým pokřikem: „Ty hajzle, tys nám sežral buřta!“ jsem se na Slona vrhl a jedním mocným trhem ho zbavil oné deky, pod kterou chtěl ten prohřešek proti své víře skrýt. Naskytl se mi pohled vskutku komický. Slon, zapřísáhlý vegetarián a ochránce všeho živého ležel rozpláclý na zádech a marně se snažil nacpat si do úst celého toho patnáctidekového macka. Když shledal, že už je pozdě snažit se situaci nějak zahrát do autu, vytryskly mu z očí slzy a zmohl se jen na uplakané zaúpění : “Já za to nemůůůžu!“ Zlomen v pase smíchem jsem utíkal za ostatními k táboráku a celé jim to hned barvitě vylíčil. Ještě dlouho se náš hlasitý smích nesl noční krajinou široko daleko. Zbytek večera byl ve znamení pečení buřtů, popíjení vína a poslouchání hudby z filmu Limonádový Joe. Postupně jsme odpadávali a po Slonovi, kterého buřt vyčerpal natolik, že hned usnul jsem se odhodlal ke spánku v chatě i já, chvíli po mně Jakub a nakonec i Martin, pan Kavi a jeho věrný přítel Sabotér. Byl před námi poslední den vandru a cesta vlakem zpátky do Plzně.

Pochutiny: Gambrinus 10°
Prazdroj 12°
Hromady panáků
Skautská pálenka
Hektolitry Sklepmistra


DEN 8. (sobota 4.8.2007)

Ráno bylo veselé, panovala skvělá nálada a chatou se nesly z CD tóny Beethovena a podobných velikánů vážné hudby, což je prý na Kaviho chatě ranním rituálem. Při úklidu chaty a balení se na cestu na nádraží jsme se společně smáli historkám z předešlého dne, zvláště pak Slon a jeho buřtové faux-pas bylo vděčným tématem pro zasmání. Po cestě na nádraží a zjištění, že vlak absolutně nestíháme, jsme se rozhodli pro návštěvu místního pivovaru Janáček, s jehož výrobky jsme už na vandru několikrát měli co dočinění. V prodejně v areálu pivovaru jsme se zásobili všemi možnými druhy piva, malinovým počínaje, přes zázvorové, bylinkové a citrónové až po pivo s příchutí kokakoly konče. Došli jsme vycházkovým tempem až na nádraží, zakoupili jízdenky a jali se krátit si čekání na vlak v nádražním kiosku spolu s panem Kavim, který nás doprovázel a lahvovým panem Janáčkem 11°. Jak se přiblížil čas odjezdu našeho vlaku, pomalu jsme se přesunuli na nástupiště a poté do vlaku. Loučení s panem Kavim bylo tak veselé a srdceryvné, že pokračovalo i po odjezdu vlaku a skončilo až když Kavi vystupoval na následující zastávce. Příštích zhruba 10 hodin jsme strávili jen posedáváním ve vlaku, dočítáním na vandru rozečtené literatury a popíjením piv, která jsme nakoupili v Uherskobrodském pivovaru. Kolem deváté hodiny večerní jsme konečně dorazili zpátky do Plzně a i přes všechnu tu únavu, prach a špínu cest se radovali z toho, že jsme zase ve zdraví zpátky doma. Zatímco hoši ještě setrvali na nádraží, kde se mimojiné setkali s partou trampů po vedením batmana Kenyho, kteří se právě chystaly na výpravu zhruba do míst odkud jsme se vrátili a kterým hoši slavnostně předali zbytky jídla, konzervy a mapu Bílých Karpat a popřáli šťastnou cestu, já se vydal na pochod přes město směr Křimice, kde jsem měl celý týden zaparkované auto s tím, že je pak někde ve městě vyzvednu. Jakub ještě údajně na nádraží stačil ztrapnit nějakého bezdomovce, který se chvástal tím, že už se 3 dny nemyl, načež ho Jakub zpražil faktem, že on už se nemyl týden. Bezdomovec smutně sklopil hlavu a odešel v dál. Mně po usednutí za volant už zbývalo jen vyzvednout v hifáči Martina se Slonem a všechny tři nás zdárně dopravit těch posledních pár kilometrů domů. Skoro se tak nestalo, jelikož Slon se v hifáči seznámil s velice sympatickým mladým neonacistou a moc nechybělo aby ho v přátelském objetí vyprovodil před klub a tam s ním zametl přilehlé chodníky. Rozzuřeného Slona jsme s Martinem společnými silami naložili do auta a hlavně v jeho zájmu se rozhodli pro ještě jednu poslední relaxační zastávku u rybníka Drahotín. Tam jsme chvíli jen tak posedávali, mlčky pozorovali hladinu rybníka, kterak odráží jasnou noční oblohu, plnou hvězd a tiše vzpomínali na zážitky a dobrodružství uplynulého týdne v Bílých Karpatech. Ani slov nám nebylo potřeba, jen sem tam se někdo tiše uchichtl, když si vzpomněl na nějakou hodně veselou příhodu z vandru. Na závěr večera jsme se shodli na tom, že toto je začátek nové éry našich životů a že odteď už nebudeme jen prostá hudební skupina, ale také parta cestovatelů, dobrodruhů, ale hlavně přátel dobrého pití a zábavy kdekoli na světě.

Pochutiny: Sklepmistr
Janáček 11°
Malinový Janáček
Zázvorový Janáček
Citrónový Janáček
Bylinkový Janáček
Kokakolový Janáček
super silný Janáček